Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


Eldorádo

14. 8. 2010

Už déle než čtyři století hledají dobrodruzi v horách a džunglích Jižní Ameriky legendární město Eldorádo. Nikdo ho zatím nenašel. Avšak příběh o místě přeplněném nevýslovným bohatstvím si dál uchovává svoji přitažlivost.


Lidé jsou posedlí zlatem od chvíle, kdy je po­znali. Je to částečně dáno tím, že je tak vzácné - až dosud ho bylo na celém světě vylezeno jen asi sto tisíc tun. Zlato představuje také jeden z nejstá­lejších kovů, nepodléhá korozi ani neztrácí lesk, a je proto už dlouho kovem králů, konečnou mírou a sym­bolem blahobytu.Jeho sepětí s bohatstvím, jež předčí nejodvážnější lid­ské sny, mu /uničilo pevné místo v životě i v románech. Zlato však získalo také bájný smysl.

Nejopojnější zlatá legenda - příběh o pohádkové bohatém městě Eldorádu, kde jsou ze /lata i hrnce na vaření - přivábila do Již­ní Ameriky již celé generace dobrodruhů. Všichni byli nakonec zklamaní, protože se hnali za přeludem.Jako většina legend má i příběh o Eldorádu jisté fak­tické opodstatnění a jeho zrod lze poměrné přesné da­tovat. Když se Kryštof Kolumbus roku 1493 vrátil ze své objevitelské cesty a vyprávěl o nekonečných zásobách zlata, které v Americe viděl, rozpoutal v Evropě zlatou horečku. Během padesáti let vydrancovali conquistado-ři nesmírné zdroje zlata mexických Aztéků i peruán­ských Inků.

Žádný Evropan, který se stal svědkem toho, jak se vykládají lodě navršené zlatými předměty, pruty (mnohé artefakty byly totiž před plavbou roztaveny) a drahými kameny, nezapochyboval, že v Novém světě stačí bohatství sbírat ze země. Kolovaly nesčetné příbě­hy o tom, jaké štěstí conquistadory potkalo. Například v roce 1530 se Francisco Pizarro uvolil propustit zaja­tého inckého panovníka Atahualpu jen výměnou /a místnost plnou zlata a za dvě místnosti plné stříbra. A přece byly jeho požadavky splněny.V roce 1539 vstoupili Španělé na území kmene Mu-isků a založili tam město Bogotá.

Od indiánů se do­slechli o tradičním obřadu, kterým se na březích jezeraGuatavity, ležícím na severovýchod odtud, nastoluje no­vý král kmene. Navíc se tehdy říkalo, že dosud žijí lidé, kteří' se posledního takového ohradu zúčastnili.Slavnost začínala za úsvitu, aby král se svým průvo­dem mohl pozdravit boha Slunce. Ve stanovený oka­mžik obnaženého krále pokryli zlatým prachem, takže se doslova proměnil ve zlatého muže, španělsky el d<>-rado. Poté nastoupil na rákosový vor a jeho dvořané mu k nohám složili zlato a smaragdy, určené za oběť sluneč­nímu bohu. Na voru se pak ke králi připojili čtyři náčel­níci; i oni měli na sobě jen zlaté koruny, náramky i další šperky a každý nesl nějakou obětinu. Když vor doplul doprostřed jezera, byl na znamení ticha vztyčen prapor: tehdy král a jeho náčelníci vrhli své obětiny do vln. staroamerické národyPředstava nesmírného a zdánlivé snadno dostupné­ho bohatství Španély úplné posedla. Pokus vylovit jeze­ro Guatavitu sítěmi roku 1545 jim však nic nepřinesl.

Bogotský obchodník Antonio de Sepúlveda se tím ale nedal odradit a v osmdesátých letech ló. století se jeze­ro pokusil odvodnit. Osm tisíc jeho indiánských dělní­ků vyhloubilo do jednoho z břehů obrovský zářez, vidi­telný dodnes. Příval vody, který se do něho nahrnul, sní­žil hladinu jezera o 18 metrů. Pak se však stěny výkopu zhroutily a mnoho dělníků zahynulo. Sepúlveda nicmé­ně dosáhl alespoň částečného úspěchu, takže španěl­skému králi mohl být předán zlatý náprsní krunýř, žez­lo a smaragd velikosti slepičího vejce, všechno před­měty vylovené z hlubin jezera.O sto let později se celá historie začala měnit.

V pří­běhu přibývalo příkras a ze zlatého muže zvaného el domelu se stalo stejnojmenně místo. Navíc se změnila i jeho poloha - nejdříve se posunulo na dolní tok Ori­noka a později dokonce do oblasti Amazonky, asi 2400 kilometrů od jezera Guatavity. Tato podoba legendy sem přivedla Angličana sira Waltera Raleighe a plukov­níka Percyho Fawcetta, Spaněly Gonzala Jiměneze de Quesailu a Sebastiána de Benalcázara i Němce Nicolau-se Federmanna, aby se zlaté město pokusili najít.Jezero Guatavita se stalo cílem obnoveného a do značné míry neplodného patním' po roce 1799, kdy skupina vědců vedená pruským učencem Alexanderem voň Humboldtem strávila osmnáct měsíců na cestě po­dél řeky Orinoko, tedy v hloubce území, na němž se kdysi zlatá legenda zrodila. Zprávy o existenci jezera do této oblasti přivedly čerstvou vlnu dobrodruhů.

Když se pak roku 1807 Humboldt k jezeru vrátil a zveřejnil svůj výpočet, že na dně leží půl milionu zlatých předmětů, začalo pátrání nanovo.Zdá se pravděpodobné, že valná většina zlata a kleno­tů, které indiáni do jezera Guatavity během ohradu in-augurace „zlatého muže" naházeli, putovala už v 16. sto­letí do španělské královské pokladny. Jisté je, že posled­ní významný pokus jezero odvodnit, uskutečněný roku 1912, vynesl jen několik drobných obdobných předmětů, jejichž hodnota ani zdaleka nepokryla náklady na zemní práce. Ti, kdo kdy hledali Eldorádo, byli předem odsouzeni k neúspěchu - zlaté město nikdy neexistova­lo, navzdory mnoha knihám, které o něm byly napsány.

 
Reklama