Mariino panenství a Ježišoví bratři
Když katolíci označují Marii jako „blahoslavenou Pannu“, mají tím na mysli, že zůstala pannou po celý svůj život. Když však o Marii jako o panně mluví protestanti, mají tím na mysli, že zůstala pannou až do Ježíšova porodu. Věří, že Maria měla spolu s Josefem později děti, které Písmo označuje jako „Pánovy bratry“ (viz další kapitola). Tento rozdíl ve vnímání Mariina života přinesl mnoho diskusí a zároveň nepochopení. Proto se tomuto tématu budeme věnovat. Jak už je naším zvykem, nechceme stoprocentně dokázat, že se fakta mají, jak tvrdí katolická církev, chceme jen vysvětlit, proč tak tvrdí, a že to není v rozporu s Písmem.
Na mnoha místech Nového zákona se hovoří o „bratřích Pána“ - buď obecně, bez udání jmen (Mt 12,46-50; Mk 3,31-35; Jan 2,12; 7,1-9; Sk 1,14; 1 Kor 9,5), nebo přímo s udáním jmen těchto bratrů, tj. Jakub, Josef, Šimon a Juda (Mt 13,55-56; Mk 6,3); o Jakubovi jako o bratru Páně se mluví na vícero místech zvlášť (Sk 12,17; 21,18; Gal 1,19; 2,9.12). Tato diskuse o Ježíšových „bratrech“ je důležitá, protože mnozí z těchto zmínek v Písmu dovozují, že Ježíšova matka Maria po Ježíšově narození nezůstala pannou, ale žila manželským životem s Josefem, se kterým měla další děti.
V bibli nic o Mariině životě poté, co Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, nenajdeme - to máte pravdu. Že se ale tato nauka nevzala v církvi jen tak, že by si to někdo vymyslel, to je taky pravda.
Svědkové raného učení o Mariině panenství
Prvním historickým dokumentem, který tvrdí, že Maria zůstala pannou, je Prótoevangelium Jakubovo, které se datuje někdy kolem roku 120, za seriózní dataci považuji 1. polovinu 2. století. Znamená to, že mezi Ježíšovými učedníky v té době vzpomínka na jeho matku byla velmi živá. Vzhledem k tomu, že nemůžeme křesťanství začátku 2. století podezřívat z nějakého znečištění pohanskými naukami, se dá této zprávě docela věřit, i vzhledem k tomu, že je velmi střízlivá. Krom toho podle předního odborníka na spisy prvotní církve, Johanna Quastena, je samotným záměrem Protoevangelia Jakubova právě dokázat Mariino panenství po Ježíšově porodu.
K tomuto říká alexandrijský kněz Órigenés ve svém Komentáři na Matouše, sepsaném kolem roku 248, toto:
„Kniha Jakubova [tedy Prótoevangelium], že Ježíšovy bratři byli Josefovými syny z jeho předchozí manželky, kterou si vzal před Marií. Ti, kdo tak tvrdí, chtějí zachovat Mariinu čest v panenství do konce, takže její tělo, které bylo určeno ke službě Slovu … nemohlo poznat spojení s mužem poté, co k ní přišel Duch svatý a moc z výsosti ji zastínila. I já se tak domnívám v souladu s rozumem, že Ježíš byl prvorozeným mezi muži neposkvrněnosti, která spočívá v čistotě; a Maria byla takovou mezi ženami. Nebylo by zbožné připisovat nikomu jinému než jí prvotinu panenství.“
Biskup Hilarius z Poitiers († 368) ve čtvrtém století také nepovažuje za možné, aby měla Maria další děti po Ježíšovi:
„Kdyby [bratří Páně] byli syny Mariinými a nikoli syny z Josefova předchozího manželství, nestalo by se, že by byla dána v okamžiku utrpení [ukřižování] apoštolu Janovi za matku, když Pán každému z nich říká: 'Ženo, hle tvůj syn,' a Janovi: 'Hle, tvá matka' (Jan 19,26-27), když zanechal synovskou lásku učedníku jako útěchu pro skleslou.“ (Komentář na Matouše, 1,4)
Jak vidíme, tyto církevní spisy prvních čtyř století, vysvětlují skutečnost, že existují „Ježíšovi bratři“ Mariiným zasnoubením s Josefem, který byl předtím již ženat. Přinejmenším to dosvědčuje fakt, že byl silně v církvi prvních staletí zastoupen názor, že Maria zůstala pannou i po Ježíšově porodu, a ten tak byl nejen prvorozený, ale jednorozený Mariin syn.
Význam slova „bratr“
Existuje však ještě druhý způsob, jak k tomuto problému lze přistoupit, je ptát se, zda se oním označením myslí opravdu bratři. Nemůže toto označení znamenat bratry v širším slova smyslu, tj. například bratrance?
Řecký ekvivalent slova „bratr“ (adelfos) v sobě nese stejný význam, jaký má toto slovo v češtině a stejně jako čeština zná řecký jazyk slovo „bratranec“ (anepsios), jehož běžně používá pro označení tohoto příbuzenského vztahu. V klasické řečtině tedy tato teorie nemůže obstát.
Tuto jistotu však nemůžeme mít v případě Nového zákona, protože novozákonní řečtina nepředstavuje běžné užití řeckého jazyka. Kulturně-jazykové pozadí, z něhož někteří autoři spisů Nového zákona vycházeli, bylo aramejské a aramejština měla velmi silný vliv na vznik novozákonní terminologie i stylu. Aramejština byl též jazyk, jímž mluvil Ježíš – a byl to pro něj jazyk mateřský. Je možné, že by aramejské slovo pro bratra, aha, které zahrnuje i další blízké příbuzenské vztahy jako např. bratrance, mělo vliv na použití řeckého adelfos v Novém zákoně?
Aramejština nemá žádné slovo pro to, čemu říkáme bratranec. Tento vztah vyjadřuje aramejština opisem, např. „strýcův syn“ (brona d-ammeh). Protože to je docela zdlouhavé sousloví, častěji se širší příbuzenské vztahy vyjadřovaly jinými slovy, např. ahjana (člen rodu), qariwa (blízký příbuzný) nebo naša (příbuzný). Dalším takovým slovem je též aha, doslova „bratr“, jehož též aramejština využívá ve významu „příbuzný“, „člen rodu“.
Je proto možné, že první křesťané v Palestině, kteří neměli k dispozici slovo pro bratrance, mluvili o Ježíšových příbuzných či bratrancích jako o bratrech, což bylo potom přeloženo do řečtiny slovem adelfos. Zdá se mi to dokonce pravděpodobné, už proto, jakým způsobem s tímto pojmem zachází Starý zákon, kde slovo „bratr“ nese velmi široký význam: jakéhokoli mužského příbuzného s výjimkou přímého předka (otce, děda, …), tj. i příbuzné, bratrance, členy rodiny, kteří se jimi stali manželstvím či podle práva a přitom nejsou příbuzní pokrevně, a dokonce přátele a dokonce politické spojence (1 Sam 9,13; 20,32; 2 Sam 1,26; Am 1,9).
Abrahámovým bratrem je tak např. nazván Lot (Gn 14,14), ačkoli byl synem Aranovým, jenž byl Abrahámovým bratrem (Gn 11,26-28); takže Lot byl ve skutečnosti Abrahámův synovec. Podobně i Jákob je nazýván „bratrem“ svého strýce Lábana (Gn 29,15).
Tohoto užití slova „bratr“ použili i překladatelé hebrejských spisů Starého zákona do řečtiny. Tito helénští Židé z Alexandrie vytvořili ve 2. století před Kristem řecký překlad hebrejských posvátných spisů známý jako Septuaginta. Úryvky tohoto překladu nalezneme i v Zákoně novém, protože je to právě tento překlad, jehož je užito, když se cituje v Novém zákoně „Písmo“. Septuaginta překládá hebrejské slovo pro bratra 'áh řeckým slovem adelfos, slovo, o němž jsme již řekli, že nese velmi úzký význam, stejně jako v češtině. Myslím, že se lze správně domnívat, že se při překladu výrazu pro bratra i pisatelé novozákonních spisů zachovali podobně jako překladatelé Septuaginty. Při překladu onoho slova do češtiny je proto nutné dbát kontextu a podle toho rozhodnout, o jaký význam se jedná.
Bližší pohled na Marii v Novém zákoně
Když anděl Gabriel přišel k Marii, aby jí zvěstoval, že počne syna, zeptala se ho: „Jak se to může stát, vždyť muže nepoznávám?“ (Lk 1,34 ř.) Tímto „poznáním“, o kterém Maria mluví, se v biblickém smyslu rozumí poznání nebo vztah intimní. Již v počátcích církve Otcové církve vykládali tuto Mariinu otázku v tom smyslu, že Maria složila slib doživotního panenství a to i pro život v manželství (ačkoli to nebylo běžné, zároveň nešlo o nic neslýchaného). Pokud by totiž takový slib neučinila, její otázka by nedávala smysl. Byla-li zasnoubena s Josefem, pak mohla předpokládat, že s jejich svazku vzejde potomek. Maria se zde přesto podivuje, jako by nepředpokládala, že v jejím životě něco takového může nastat.
Víme, že někteří Židé v prvním století takový slib skládali (např. v essénské komunita v Kumránu). Pokud by Maria počítala s tím, že bude mít děti, jistě by se neptala, jak může mít syna, což se od právě provdané ženy samozřejmě čekalo. Zeptala se však, protože existoval zjevný rozpor mezi andělovým zvěstováním a jejím slibem panenství. To však není jediné místo v Písmu, které by na Mariino celoživotní panenství ukazovalo.
Když Maria s Josefem našli dvanáctiletého Ježíše v chrámu, můžeme z kontextu poznat, že to byl jejich jediný syn. V celé epizodě nenalézáme zmínku o žádných jiných dětech (srov. Lk 2,41-51), ačkoli by se nějaká zmínka v průběhu vyprávění očekávat dala ("já a otec jsme tě hledali").
Ježíš vyrostl v Nazaretě a Nazaretští o něm mluvili jako o „synu Mariině“ (Mk 6,3). Nalézáme zde u onoho označení určitý člen (ho tektón, ho hyios tés Marias: "ten tesař, syn Marie"), což nelze chápat, než že jde o jediného syna, „toho Mariina syna“, protože obyvatelé vesnice o žádných dalších Mariiných dětech nic nevědí. O „Ježíšových bratrech“ se krom toho také v celém Novém zákoně nikde neříká, že to jsou synové Marie.
Zvláštní příhodu nalézáme v Janově evangeliu:
Byly blízko židovské svátky stánků, a jeho bratří mu řekli: „Jdi odtud do Judska, aby tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!“ Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili. (Jan 7,2-5)
V orientálních společnostech bylo zvykem, že starší dával radu mladšímu, ale mladší nikdy nemohl dát radu staršímu – to by bylo považováno za znevážení staršího bratra. Zde však bratři Ježíšovi říkají, že Galilea pro něj není dost dobré a že by měl jít do Judska a tam si získat jméno. Z tohoto hlediska zajímavou scénu nacházíme též v Markově evangeliu:
Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. (Mk 3,21)
Toto chování blízkých příbuzných by u starověkého Žida mělo význam pouze v případě, že by se jednalo o někoho, kdo je starší než Ježíš, avšak i to vylučuje, že by se v této epizodě mohli objevit Ježíšovi pokrevní bratři, protože Ježíš byl prvorozený syn Mariin (Lk 2,7).
Když Ježíše ukřižovali, svěřil svou matku apoštolu Janovi:
Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. (Jan 19,26-27)
V evangeliích přitom nacházíme jména čtyř Ježíšových „bratří“: Jakuba, Josefa, Šimona a Judy. Je zcela nepředstavitelné, aby Ježíš natolik nerespektoval vlastní rodinné vztahy, že by svěřil svou matku někomu jinému, než jejím vlastním synům. Ba co víc, svěřovat by ji nemusel, protože by věděl, že se o ni postarají.
Další jazykové záludnosti
Jedním z argumentů, proč někteří křesťané uvádějí, že „Pánovy bratry“ je třeba chápat v úzkém, tj. pokrevním smyslu, a z čehož by vyplývalo, že Maria po Ježíšově narození nezůstala pannou, je také tento verš z Matoušova evangelia:
Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš. (Mt 1,25)
Podle těchto názorů z užití slovíčka „dokud“ (heós) vyplývá, že „potom“ již Josef s Marií žili jako muž a žena a měli několik dětí. Proč by také jinak evangelium Ježíše nazývalo „prvorozeným“, kdyby neexistoval nějaký „druhorozený“ či další syn nebo dcera?
Problém je opět v moderním chápání tohoto „dokud“. V bibli však ono „dokud“ pouze popisuje stav nebo činnost, která trvala do určité chvíle, avšak zároveň neimplikuje, že by onen stav či činnost netrvaly i nadále (na rozdíl od současného užití). V zásadě se tedy jedná o chybu v textové analýze daného úryvku. Podobné místo totiž nacházíme i ve Starém zákoně:
A Míkal, dcera Saulova, neměla děti až do dne své smrti. (2 Sam 6,23)
Máme tuto větu chápat tak, že měla děti po své smrti? Podobně i ve vyprávění o Mojžíšově smrti čteme:
Pochoval ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob. (Dt 34,6)
Avšak je nám jasné, že ani „po onom dni“ toto místo nikdo neznal.
Podobně je to i s oním „jednorozeným“. Tvrdit o někom, že je prvorozený, znamenalo, že je to ten, který otvírá lůno (Ex 13,2; Nm 3,12). Podle Mojžíšova zákona měl být prvorozený zasvěcen Hospodinu (Ex 34,20). Rodiče však samozřejmě nemuseli čekat až do chvíle, kdy se jim narodí druhý syn, aby mohli své dítě nazývat prvorozeným! A prvorozeným dítě bylo, i pokud bylo jediným dítětem vzešlým z tohoto manželství. V Egyptě byl pak objeven jeden starověký pohřební nápis, který píše o ženě, která zemřela při porodu svého „prvorozeného“.
Nemůžeme však argumentovat ani tím, že je zcela nepřirozené, aby spolu Josef s Marií po svatbě intimně nežili, protože pak by stěží mohli být vzorem pro křesťanskou rodinu, kterým bezesporu jsou. Není to nic nepřirozeného, pouze nezvyklého; asi tak, jako je opravdu nezvyklé, že se Bůh rozhodl, aby se jeho Syn narodil z panny. A pokud Josef s Marií spolu sexuálně nežili, neubírá to jejich manželství nic na důstojnosti.
Starověká kontroverze
Spor o stálé panenství Mariino se poprvé rozhořel již ve starověké církvi, konkrétně v kontroverzi mezi Jeronýmem, překladatelem Písma do latiny (tzv. Vulgata), a Helvidiem kolem roku 380. Helvidius je první, kdo přišel s názorem, že „bratři Pána“ jsou skutečně děti, které se narodily Josefovi a Marii po Ježíšově narození. Velký znalec Písma Jeroným nejprve odmítal vůbec na Helvidiovy poznámky reagovat, neboť je považoval za „novátorskou, zlomyslnou a opovážlivou urážku víry celého světa“. Nakonec jej však přátelé přesvědčili, aby na Helvidiovy názory reagoval, a tak vznikl jeho spis O věčném panenství blahoslavené Marie. Neužíval pouze biblických argumentů, o kterých píšeme i my výše, ale cituje též starší církevní spisovatele, např. Ignáce z Antiochie, Polykarpa, Ireneje a Justina. Helvidius nebyl schopen na tuto odpověď reagovat, a proto se nikdo neodvážil jeho teorii hájit a to až do nedávné doby.
Jakub, syn Alfeův
Dnes se odborníci domnívají, že v případě alespoň jednoho ze čtyř „bratrů“ Ježíšových, Jakuba, se opravdu mohlo jednat o Ježíšova bratrance. Víme o něm z evangelií, že jeho matka se jmenovala Marie. Pohleďme jen na popis žen stojících pod křížem:
Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly; mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových. (Mt 27,55-56)
Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome. (Mk 15,40)
U Jana však nacházíme tento popis:
U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. (Jan 19,25)
Chtěli-li bychom harmonizovat vyprávění těchto evangelistů, můžeme vyvodit, že matka Jakuba a Josefa byla ženou Kleofášovou. Jenže na jiném místě (Mt 10,3) je Jakub jmenován jako syn Alfeův. To by však znamenalo, že Marie, matka Jakuba a Josefa, měla za manžela Alfea i Kleofáše!
Nikoli. Alfeos a Kleofáš (ř. Alfaios, Klópas) jsou řeckými podobami téhož aramejského jména. Jde o podobnou změnu, jako když si Šavel zvolil jako své řecké jméno Pavel (Paulos). Proto je pravděpodobné, že Jakub byl synem Marie a Kleofáše. Hegesippos, církevní historik 2. století vysvětluje, že Kleofáš byl bratrem Josefa, pěstouna Ježíšova. Jakub by tak byl Josefovým synovcem a tudíž bratrancem Ježíše, jenž byl považován za Josefova syna.
Závěrem
V období církve, jež předcházelo Jeronýmovi, bylo nejčastějším názorem, že Ježíšovi „bratři“ jsou ve skutečnosti jeho nevlastní bratři z Josefova předchozího manželství, o němž svědčí několik raně křesťanských spisů (např. Prótoevangelium Jakubovo sepsané kolem roku 125).
Dnes se kloníme k názoru, že je možné označit Ježíšovy „bratry“ za jeho bratrance nebo jiné blízké příbuzné. Zároveň však o nich kvůli nedostatku biblických zpráv nemůžeme říci přesněji, o koho šlo. Je však jisté, že z Písma nelze dokázat, že se opravdu jedná o děti Marie, matky našeho Pána, Ježíše Krista. Biblická svědectví nikterak neodporují možnosti, že Maria nežila manželským životem ani po narození Ježíšově a že tedy zůstala pannou.
Dnešní protestanté si také neuvědomují, že Mariino panenství před porodem i po něm hájili jako biblické učení (!) Martin Luther, Ulrich Zwingli i Jan Kalvín. Někteří moderní protestanti nejsou výjimkou (Max Thurian). Tyto zmínky nemají za záměr dokázat Mariino věčné panenství ani její nanebevzetí – chtějí jenom ukázat, že neprotiřečí Písmu, a že jsou již dlouhodobě v křesťanském podání přítomny.