Sfingy a kříženci Newgrange starší než Stonehenge - Orloj z doby kamenné - Kdo byli plánovači? - Sfinga rodu mužského, ženského,
Jednapadesát kilometrů severozápadně od irského hlavního
města Dublinu nebo patnáct kilometrů západně od městečka Drogheda, ve venkovském,
šťavnatě zeleném hrabství Meath leží obrovský dolmen jménem Newgrange. Dolmeny
se označují též jako kamenné stoly nebo jako náhrobní kameny, ačkoliv jen
v málokterých se hroby skutečně našly. Alespoň v Newgrange se na
denním světle objevilo jen pár kostiček. Žádný sarkofág, žádné zlato, žádné
šperky. Nevýznamný objev? Ne, brzo se z něj vyklube senzace.
Dolmen v Newgrange má průměr devadesát pět metrů a
výšku patnáct metrů; celkem je tu postaveno 400 monolitů. Dříve než mohli
stavitelé v době kamenné dolmen postavit, museli odkopat a pečlivě srovnat
kopec. To nebylo jednoduché, protože z astronomických důvodů dolmen
nestojí na vodorovném podkladu - povrch je lehce nakloněný. Po předběžné úpravě
terénu stavitelé vybudovali čtyřiadvacet metrů dlouhou chodbu, kterou po obou
stranách vybavili monolity. Potom do zadní části chodby umístili kultovní
kameny se zvláštními rytinami a zřídili pseudohrobku - rozumí se
z monolitů. Na ně vršili další monolity, stále výš, až vznikla jakási
klenba.
Tato klenba je úžasné prehistoncké dílo. Odborníci ji
označují jako "falešnou klenbu", protože monolity se navršovaly tak,
že vespod byly těžké kusy a na nich stále lehčí. Tak vznikla stále se zužující
šestihranná šachta, vysoká šest metrů. Nahoře komín uzavřeli koncovou deskou,
která se v případě potřeby dala odsunout.
Nakonec pilní stavitelé navozili tuny hlíny a štěrku a
celý dolmen zakryli. Pro pozdější svět to mělo vypadat jako přirozený kopec.
Ale tak to právě není.
Už v roce 1969 objevil profesor O'Kelly z university
v Corku nad oběma vstupními monolity uměle vytvořený čtverhranný otvor,
pouhých dvacet centimetrů široký. Vědec správně pochopil jeho účel, a proto se
v den zimního slunovratu usadil v nejzazší části klenby. Přesně v 9
hodin a 45 minut se na obzoru objevil horní okraj slunečního kotouče. O třináct
minut později se první paprsek přímého slunečního světla objevil v úzkém
otvoru nad vchodovými monolity. Jak slunce stoupalo, zasahoval paprsek stále
hlouběji do chodby, až po čtyřiadvaceti metrech dopadl na uměle vytvořenou
misku v kultovním kameni na nejvzdálenějším konci hrobky. To už se pruh
slunečního světla rozšířil na sedmnáct centimetrů. Odrazem od kultovního kamene
se pseudohrobka tak dramaticky osvětlila, že v postranních komorách a v kopuli
vystoupily různé podrobnosti.
V 10 hodin a 4 minuty se pruh světla začal zužovat a v 10
hodin a 25 minut náhle zhasl. Během jednadvaceti minut, při východu slunce
v nejkratší den v roce, se odehrálo toto záhadné kouzlo. Přitom
světlo nevnikalo hlavním otvorem, nýbrž právě k tomuto účelu vytvořeným
průzorem nad vchodovými monolity.
Byla to náhoda? Nebyla, pozdější měření sluneční zázrak
účinně potvrdila. Nejméně po dobu 5134 let - podle počítačových propočtů - se
rok co rok ve stejný den odehrává tohle představení.
Vraťme se však ke stavitelům Newgrange. Museli velice
přesně vědět, co svojí stavbou zamýšlejí. Odchylka v postavení jednoho
jediného monolitu v chodbě mohla všechno změnit. Kdyby byl umělý průzor
nad vchodem jen o centimetr užší nebo kdyby byl o milimetr posunut, světelný
prst by nemohl dokončit svou cestu chodbou a komorou až ke kultovnímu kamenu na
zadní stěně. Přitom tato obrovská stavba nestojí na rovné základně. Chodba ve
směru východ - západ nevede vodorovně, nýbrž má sklon šikmo vzhůru. Nejvyšší
bod na podlaze chodby je současně poslední monolit ve vzdálenosti čtyřiadvaceti
metrů.
Datováním do roku 3153 před Kristem platí Newgrange za
nejstarší obrovitý dolmen světa. V té době pyramidy v Egyptě ještě
nestály a o Stonehenge v jižní Anglie už teprve nemohla být řeč.
Takováto kultovní stavba se však jistě nepodniká jako
zábava ve volném čase. Musely se zhotovit přesné plány, možná i modely. Nejméně
po dobu jedné generace se muselo pozorovat a měřit, aby bylo možno přesně
vypočítat den, hodinu a minutu zimního slunovratu v zeměpisných podmínkách
pahorkaté krajiny kolem Newgrange.
Newgrange je orloj, postavený na věčnost. Kdo však
vyžadoval tohle kouzlo? Kdo si vymyslel tu výstřední hru světla? Kdo nařídil
provedení stavby - v době, kdy neexistovaly jeřáby ani kladky?
Existence Newgrange dokazuje, že před více než pěti
tisíci roky žili lidé, kteří věděli opravdu hodně o nebeské mechanice,
výpočtech, nákresech a plánech a kteří až překvapivě hodně
věděli o transportování nákladů. Tyhle podivuhodné věci
vůbec nezapadají do našich současných představ o době kamenné a o vývoji
techniky.
Kdo byli ti vědci, kteří dokázali ovlivnit jak svou dobu,
tak i vzdálenou budoucnost? Jaké poselství chtěli poslat po proudu času? Proč
udělali to, co udělali?
Samé nezodpovězené otázky - a ještě hodně jich předložím
během dalších kapitol. Jsou to otázky, jaké jsme si dosud příliš často nekladli
a které, jak tuším, vytvářejí spojení minulosti s přítomností. Některé
z těchto brizantních otázek se hodné dotýkají současné a budoucí genetické
technologie.
Dnešní genetikové si začínají hrát na Boha. Kdyby mohli,
kdybychom jim to dovolili, vytvořili by opravdovou zoologickou zahradu
z Frankensteinova kabinetu hrůz. Začalo to zemědělskými plodinami.
Zkřížili květák s brokolicí, pomeranč s citronem; vůbec by mě
nepřekvapilo, kdyby se najednou objevila na trhu čtyřhranná rajčata nebo vejce.
Takové produkty by se nepochybně lépe skladovaly.
Žádná jiná věda nezaznamenala v posledních dvaceti
letech takový pokrok jako genetika. Umělý člověk stojí přede dveřmi. Za pět let
budou genetikové schopni vytvořit každou jednotlivou základní sekvenci lidské
stavebnice. Co ještě před deseti lety platilo jako naprostá utopie, stává se
realitou.
Jako poutník v čase se ptám, jestli v dávných
dobách našich předků existovali kříženci. Tahle otázka není tak absurdní, jak
se může na první pohled zdát. Nejméně jednoho křížence z minulosti znáte
všichni: sfingu. Zda je rodu mužského, ženského nebo středního - to je jenom
spor o oslův stín, protože sfingy se vyskytovaly ve všech variacích.
Každé muzeum na světě může předvést exponáty kříženců -
ať je to Louvre v Paříži nebo Řecké národní muzeum v Aténách nebo
Národopisné muzeum v Berlíně nebo Muzeum Chetitů v Ankaře. Kříženci
jsou všude.
Co nutilo naše předky, aby do kamene vytesávali takové
obludy? Vedla umělce fantazie? Musela to být nějaká globální inspirace, protože
kříženci se neobjevovali jenom ve starém Babylonu nebo Egyptě, nýbrž také
v Číně, Japonsku, u jihoamerických Inků a u středoamerických Mayů. Bývají
to lidské bytosti s křídly nebo lidská těla s orlí hlavou, jindy zase
čtyřnohé postavy s dlouhými krky, které ve skutečnosti nikdy nežily.
Zvláštní je, že ryto zrůdy mnohdy drží na vodítku lidé.
Zobrazení těchto kříženců je po umělecké stránce často
velmi působivé; dovedu si představit, že umělec zkombinoval hlavu vladaře se
lvím tělem, aby tak symbolizoval moc a sílu vladaře, nebo že králi přidal
křídla, aby naznačil, že se panovník vyrovná bohům.
Ve starém Egyptě vyhnali kult kříženců na nejvyšší
stupeň. V jednom svém díle historik a církevní hodnostář Eusebius cituje
texty, které přejal od egyptského kněze jménem Manetho. Tento Manetho tvrdí, že
kdysi sestoupili bohové z nebes, aby poučili lidstvo. A tito bohové dali
vzniknout křížencům všeho druhu a nazývali je "posvátná zvířata".
Egyptský kněz je citován doslova:
Stvořili lidi s křídly a lidské bytosti
s kozími končetinami. Také lidi s rohy na hlavě a jiné
s koňskýma nohama. Stvořili také postavy, které vepředu byli lidé a vzadu
koně. Také býky s lidskou hlavou a psy s rybím ocasem. K tomu
ještě jiné příšery a dračí obludy. A mnoho zázračných bytostí, rozmanitě
tvarovaných a navzájem rozdílných.
Nakonec se Manetho také zmiňuje, že takové zázračné
bytosti ztvárňovali ve svých uměleckých dílech Babyloňané a Egypťané.
Je to silná káva, co se tvrdí v té staré knize.
Nějací zlověstní bohové že stvořili křížence? No, že to geneticky nebylo
nemožné, to víme ze současnosti. Podle Manetha musely alespoň některé
z těchto oblud kdysi žít a staří umělci tedy nedávali při vytváření svých
děl jenom průchod fantazii. Něco by se tím však vysvětlovalo. Z řeckých
bájí známe Minotaura, býka s lidskou hlavou, pro kterého obyvatelé Kréty
vybudovali labyrint. Copak se budují stavební díla pro duchy?
A v Egyptě, pod povrchem Sakkary, jsou kilometry
dlouhé chodby s miliony mumifikovaných zvířat. Egypťané mumifikovali
všechno - dokonce i ryby, psy, opice, ptáky nebo krokodýly.
Zvířata potom většinou uložili do hliněných sudů a ty
zase do výklenků, vysekaných ve zdi - s jednou výjimkou:
V Sakkaře je také serafeum, podzemní prostor
s největšími sarkofágy, jaké svět kdy viděl. Tyto kolosy jsou ze žuly a
váží mezi sedmdesáti a sto tunami. Žula pochází z Asuánu, vzdáleného asi
tisíc kilometrů od Sakkary. Celý komplex je zasvěcen posvátnému býkovi, kterého
Egypťané nazývají Apis. Vůbec není pochyb, že na Nilu se ve starých dobách
pěstoval velkolepý kult býka. Přesto však je tu něco velmi zvláštního. Člověk
očekává, že v těchto obrovských sarkofázích budou mumie býků - a co se
našlo? Tisíce kostí nejrůznějších zvířat, zalitých do přírodního asfaltu.
Staří Egypťané věřili ve znovuzrození všech forem života.
Proto ostatně provozovali mumifikování - podle egyptské víry mohl být
k životu znovu probuzen jenom ten, jehož tělo zůstalo vcelku. Takzvané Ka
a Ba (tělo a duše) se musely zase spojit. Avšak v podzemním serafeu
v Sakkaře se stalo něco právě opačného, zde byly všechny kosti rozsekány a
smíchány s lepkavým asfaltem. Napadá nás proto myšlenka, že v tomto
případě se mělo znovuzrození zabránit.
Ale proč? Jestliže Egypťané rozsekali kosti na kousíčky,
mohli je naházet do Nilu, spálit nebo zahrabat do země. Proč pro rozsekané
kosti vytvářet podzemní prostor velikosti serafea? Vždyť přece široké chodby a
výklenky se musely pracně vysekávat do skály. Potom z tisícikilometrové
vzdálenosti dopravovali obrovité sarkofágy z Asuánu po Nilu až do Sakkary,
s nepředstavitelnou námahou vláčeli žulové sarkofágy do podzemních chodeb
a nakonec je umísťovali do připravených výklenků. A to vše jenom kvůli několika
zlomkům kostí?
Musely to tedy zřejmě být velice zvláštní kostry, kvůli
kterým se vynakládalo takové obrovské úsilí.
Domnívám se, že to byly kosti kříženců. Dokud pobývali
bohové na Zemi, byly tyto příšery posvátné. Koneckonců se nenarodily přirozeným
způsobem, nýbrž je stvořili bohové. Pověsti například vyprávějí, jak posvátný
býk Apis často zuřil, porážel chrámové sloupy, rozdupával starce a ničil pole.
Přesto knězi tu bestii hýčkali. Řecký historik a filozof Plutarch dokonce tvrdil,
že božský býk nevstoupil do života přirozeným způsobem, nýbrž paprskem, který
padl z nebe.
Francouzský archeolog Auguste Mariette, který v roce
1852 serafeum objevil, našel v podzemních chodbách také nápis, věnovaný
posvátnému býku: Ty nemáš otce, tebe stvořila nebesa.
A historik Herodot, který před dvěma a půl tisíci lety
procestoval Egypt, píše:
Býk Apis má následující znaky: je černý, na čele má
čtyřhrannou bílou skvrnu, na hřbetě obraz orla, ocasní chlupy jsou dvojité a
pod jazykem rozeznáme obraz brouka.
Všechny tyto znaky (je jich víc!) nasvědčují, že zvíře se
nenarodilo přirozeně. Čpí z toho genetická manipulace.
Když bohové nakonec naši Zem opustili, zbylo po nich
několik takových oblud. Šířily strach a hrůzu, nikdo se však neodvážil tyhle
obludy usmrtit, až konečně přirozeně vymřely. Teprve teď rozsekali jejich
kosti, vybudovali spolehlivý úkryt ve skalnaté zemi, obstarali ty nejtvrdší
sarkofágy ze žuly, dopravili je do Sakkary a naházeli do nich zbytky kostí. Ty
smíchali s páchnoucím lepkavým asfaltem a na sarkofág ještě dokonce
navalili třicet tun těžký poklop.
Serafeum nebyla svatyně, nýbrž vězení pro zvířecí obludy,
které se nesměly nikdy znovuzrodit. Už nikdy neměly tyhle kreatury šířit strach
a hrůzu mezi lidmi.
Skutečností zůstávají sochy nesčetných kříženců, pověsti
o těchto kreaturách a sarkofágy v serafeu v Sakkaře, ve kterých
ležely rozsekané zvířecí kosti. Nepochybné také je, že staří Egypťané si plně
uvědomovali, co rozkouskováním kostí těchto bytostí sledují: aby jednou provždy
zmizely ze světa.
Ještě něco mi tady souhlasí. Na černém obelisku asyrského
krále Salamasara II. jsou zobrazena různá zvířata v normální velikosti.
Umělci tedy věděli, co tvoří. A pak se tam objevují kříženci vyobrazení tak, že
již zřetelnější být nemohou. Nejdřív je vidět mladý slon, za nímž dva hlídači
vedou na šňůře zvláštní stvoření. Ta musela být živá, protože jinak by byly
šňůry zbytečné. Pak následují dvě další příšery jako z Frankensteinova
kabinetu hrůzy: tentokrát je vedou dokonce na řetězu. Jedna příšera si cucá
prsty, druhá dělá na nás všechny dlouhý nos. A odborný svět nám chce tyto
patvory podstrčit jako "opice". Kdo má oči, ten vidí!
Opakuje se tedy historie? Objevují naši genetikové jenom
to, co už tady před tisíciletími bylo? Já jsem však přesvědčen, že naši
předkové neznali genetiku, nevěděli nic o genetickém kódu ani o DNK
s dvojitou strukturou. Jestliže skutečně existoval alespoň jeden takový
kříženec, musel pocházet z genetické laboratoře. Naši předkové k tomu
neměli předpoklady. Zbývají tedy ti záhadní bohové, ti všemohoucí, po jejichž
stopách putuji.