Veľkonočné ostrovy
Žádná teorie není definitivní
„Krysí teorie“ Hunta a Lipa jako by z lidských ramen sňala břemeno zodpovědnosti za ekologickou katastrofu Velikonočního ostrova. Archeologické výzkumy na Velikonočním ostrově však stále pokračují a spolu s roz......růstajícím se poznáním přicházejí další a další hypotézy. Poslední z nich publikovali nedávno v prestižním časopise Journal of Archaeological Science němečtí ekologové Andreas Mieth a Hans-Rudolf Bork z univerzity v Kielu. Ti se proti „krysí teorii“ bouří a vinu kladou zpět na lidská bedra. „Na rozsáhlých územích ostrova lze pod dnešním povrchem nalézt vrstvu popela a dřevěného uhlí, silnou několik milimetrů. Pro takové rozšíření těchto vrstev existuje jediné možné vysvětlení – množství rozsáhlých požárů,“ říká dr. Mieth. Podle německých badatelů tedy první lidé ostrov doslova vypálili – pravděpodobně proto, aby získali zemědělskou půdu. Jak tomu však často bývá, pravda bude podle všeho někde uprostřed. „Je velmi lákavé hledat jedno vysvětlení pro všechno. Za vše mohli buď pouze lidé, nebo pouze krysy. Říkali jsme pouze, že krysy na Velikonočním ostrově jistě sehrály svou roli. Obvinit člověka ze všeho je příliš jednoduché,“ uvádí na pravou míru význam své původní teorie Terry Hunt. Není však vyloučeno, že budoucí archeologické nálezy k rozřešení záhady ještě přispějí.Velikonoční ostrov očima geologa
Velikonoční ostrov vznikl z geologického pohledu velmi nedávno, a je tak jedním z nejmladších kousků souše vůbec. Podle italských geologů Luigina Vezzoli(ho?) a Valeria Acocella(?) představuje závěrečné stadium formování ostrovů, vzniklých díky vulkanické „horké skvrně“ (hot spot). Na takových místech vyvěrá proud magmatu, který má původ až v hlubinách zemského pláště, takzvaný „plášťový chochol“ (mantle plume). Podle Italů získal Rapa Nui svou dnešní podobu ve dvou krocích. Před zhruba 0,7 milionu let se vynořily tři hlavní štítové sopky (Poike, Rano Kau a Terevaka), které okolo sebe rozlily značné množství lávy. Díky vyprázdnění magmatického kotle pak v průběhu dalších 400 tisíc let vznikala takzvaná vrcholová kaldera, teda rozsáhlý „kotel“ čili propadlina. V druhé fázi začala úbočí praskat a vytvořily se charakteristické pukliny. Horká skvrna Velikonočního ostrova je typická nízkou magmatickou aktivitou a je tak podstatně krotčejší, než její zlobivější „bratříček“ v Pacifiku, Havajské ostrovy. Na rozdíl od Havaje dnes již sopky Velikonočního ostrova nezlobí. K poslední explozi zde došlo pravděpodobně asi před 10 000 lety.
Moai – tajemní strážci ostrova
Když se řekne Velikonoční ostrov, vytanou všem asi nejdříve na mysli obrovské sochy moai. Tito kamení obři, vyrobení z většinou ze sopečného tufu, byli vyrobeni a částečně rozmístěni po obvodu ostrova zhruba v průběhu let 1250–1500 n. l. V současnosti nalezneme na ostrově 887 soch. 397 z nich již jejich původci nedokázali rozmístit po ostrově a zůstaly tedy v místě svého vzniku, nejčastěji v lomu v kráteru Rano Raraku. Právě zde dosud leží i největší ze všech vyrobených moai o délce 21,8 metru a hmotnosti okolo 270 tun. Nejvyšší sochu moai, vztyčenou mimo místo vzniku, byla socha zvaná Paro, která měřila téměř 10 metrů a vážila 75 tun. Sochy byly vztyčovány na zvláštních kamenných podstavcích, nazývaných ahu. Na některých stála pouze jedna socha, na jiných jich stála řada vedle sebe. Hlavy mnoha z nich zdobil i „klobouk“, zvaný pukao, vyrobený z lehké struskovité lávy červené barvy bohaté na železo. Nešlo ale nejspíše o pokrývku hlavy, nýbrž o – na dnešní poměry hodně extravagantní – typ účesu. Způsob, kterým byly sochy přepravovány po ostrově až na vzdálenost 16 km, byl pro vědce dlouho záhadou. V roce 1986 se českému inženýrovi Pavlu Pavlovi podařilo experimentálně ukázat, že sochy bylo možné přepravovat i s použitím poměrně jednoduché technologie (stačila pouze lana a páky) s vynaložení síly i pouhých 16 lidí.